Přemítám, přemítám,
že tak v dlouhé žití pouti,
kde mám bídně zahynouti,
obejmouti
nelze všecko štěstí nám.
Nelze trhat všecko kvítí,
nelze ze všech zdrojů píti,
nelze každé děvče míti,
nelze, nelze šťastným býti,
jak by přál si člověk sám.
Přemítám, přemítám,
jak lze v těžké žití pouti,
kde mám bídně zahynouti,
obeplouti
úskalí, jež hrozí nám?
Aspoň jednu růži zvednu,
číši, již mám, piji ke dnu,
za dívkou se poohlednu,
když ne všecky, aspoň jednu
zulíbám, ach, zulíbám!
Možná, že se klamu sám,
neměl bych přec v žití pouti
chtíti všecko obejmouti,
třeba při tom zahynouti?
Přemítám, přemítám...