Jak v mírném cvalu naši koně jeli,
kraj barvy ztrácel jako freska ztmělý,
již deště smyly, větry ošlehaly...
Pár topolů, jež osaměle stály,
se rýsovalo silhuetou jemnou
na čistém nebi, a nad zemí temnou
a pod topoly blíže skalní stěny,
se venkovský táh hřbitov opuštěný,
tvar trojúhelníka měl, květů málo
a křížů ještě míň na rovech stálo,
a smutek nesmírný vál z pouště všeho,
z těch zdí a z domku čerstvě bíleného,
jenž, kde se trojhran v zdí úzký cíp dloužil,
čněl, za komoru pro umrlé sloužil.
Van táhl ostrý krajem, zem se chvěla
a jediná jen hvězda osamělá
nad pustým hřbitovem tím v temnu stála.
Tak vysoká, tak vzdálená, tak malá,
jak naděj v srdci lidském v nové žití,
když to, jímž dýšem teď, se v niveč zřítí...
Tak jak jsem kol jel, srdce smutkem stuhlé,
mně zdálo se, že v úzkém zdí dvou úhle
za komorou se bílý kostroun drápe,
v kraj nahlížeje hnáty po zdi tápe,
svit hvězdný táh se po kostech a dříku...
Však to byl pouze přelud okamžiku,
neb v tom již koně v nový trysk se dali,
a všecko, přelud, sjelo mezi skály...