Předtucha.

Jako plavčík z koše lodě rozhlíží se v mořskou dál, břeh-li kyne v tmavé vodě, v mlhy šer když oko vzpjal;

v neurčitých stínů směsi hledá pevný země tvar, prázdna před sebou se děsí a má za břeh mlhy cár;

tím jen, že chce, co si přeje, celou skutečností zřít, ač ve spárech beznaděje vždy se musí při tom chvít:

Předtucha tak v duši slídí patříc v příští mlžný svět, Bůh ví sám, co v dálce vidí, co si utká její hled.

S jakým fantomem se chýlí, a co loká zprahlým rtem, s plavčíkem se v mlze mýlí v tom, co zvolat chce již: Zem!