Nuž tak tě zavru jako v krunýř zlatý
v ten sonet, kyklopů na kovadlině
jenž bronzovými kladivy skut, líně
svých vděků stře ti pohár vrchovatý.
Jak chimery své touhy, sny a ztráty
kol oblých uch zasadím v planém víně
ku chmele kštici a ku štíhlé třtině,
v nichž spleenu mého blín spí jedovatý.
Můj sonet číš je, mistr renesance
již celý život ciseloval v trudu,
kol bacchantek a faunů vyryl tance.
Ty budeš vínem, jež z ní píti budu,
ráj v očích, ale v duši hořkost psance,
však s hrdostí a nezachvím se v studu.