Jsme svědky, kterak nové město vzrůstá.
Hoch za branou se honil za motýly,
a teď tu řada činžáků je hustá
a tramway davem cinká, dusá, pílí.
Kde pouštěly si děti druhdy draka,
tam chví se vzduchem telefonu dráty
a večer, sotva první stín se smráká,
svit elektrických lamp vzplá bledě zlatý.
A měšťané kam chodívali v svátek
na kuželník a na venkovské pivo,
kde šeřík voněl u zahradních vrátek,
v plakátů pestré směsi jak je živo!
Vše změněno. Jen jedno změny nezná:
tož voják, jenž tu chodí se svou milou.
On dobývačný, ona přelíbezná
a oba celou milují se silou.
On v koutku úst doutníku zbytek třímá
a usmívá se v tento hluk a vřavu
a trpí, ona že jej obejímá
a na rameno svou mu klade hlavu,
jak před lety, kdy byla tu jen pole
(vždyť tak je mlada a on tak jest švarný!),
kdy pustou silnicí po stráni holé
zněl večerních trub signál od kasárny.