Čí štětec stopen v lesklé barvy duhy zde vykouzlil ten obličej tak drahý? Snad umělce duch vzlet’ nad zemské luhy a ponořený v krásy věčné zdroje
zde nastínil ty nebes vábné tahy, ten mír andělský, tužbu bez úkoje i věčné lásky úsměv sladkoblahý! Vlas bohatý na skráně hustě splývá
i dál přes jemný ovál obličeje, lazurné oko k nebesům se dívá, hned ohněm plá a hned se něhou skvěje. Labutí šije v mírném hlavy sklonu
zdá chvěti se – snad touhou objímání – a z jemných tahů harmonie tónů v čarovné hudbě v duši mou se sklání. O bože, bože, zda to může býti,
by člověk mohl božství v obraz vlíti?! Však ač je krásný tento obraz svatý, přec v mysli mistra nikdy nepostihnul ideal jeho nikým nepojatý!
Ó kdyby stál přede mnou náhle živý, kterak se duší básníkovou mihnul, tak jemný, krásný a tak čarotklivý! Neb tak jsme lidé – co nám draho, svato,
to nad nebesa v lásce vynášíme, a lásku, jež nám v hloubi ňader dříme, hned obléváme šumným rouchem tónů, hned barvou vznesem’ nad šarlat a zlato.
A tak i malíř v šťastné chvíli onu, jež v říši lásky život jeho svedla, mistrným štětcem změnil na Madonnu. Však při sám bůh – ve prach by kleslo dláto
a málomocné verše básníkovy by zmlkly studem, úžasem a žalem, kdyby tak živa stanula zde náhle, jež tváře této byla ideálem.
Ó krásy této moře neobsáhlé, ten souzvuk míru, tahy andělovy, ni verš, ni tón, ni barva nevysloví! Já znal jsem jednu – ve všech změnách žití
tkví její obraz duše ve hluboku, a je-li láska – to jest v jejím oku, a je-li radosť – z jejích tahů svítí, a je-li blaho – dýše z jejích retů,
a nadšení když tvého slábne příval, jen v loktech těch nabudeš síly k vzletu. A je-li víra, s toho čela září, tak velebně, v nebeském roztoužení,
a v ráj-li věříš, plane v této tváři. A čím dál nyní v bolném zamyšlení bych v krásy toho obrazu se díval, tím krásnější a krásnější mi plane
obraz té duše drahé, milované, z těch krásných dob, pokud jsem šťastným býval... Ó čarovná ty dívko na obraze! jen obracuj ty jasné zřítelnice
výš k nebesům! – mé lásky není více i blaha mého strhány jsou hráze. Bouř života mi všechny květy sklála, tys nejdražší, tys byla poslední,
teď hrobu tma mé smysly obetkala, a darmo ptáš se, kdy se rozední! V Madonnu tebe zbožný mistr změnil, bys vírou jeho rány konejšila –
však pohár žalů mých se mocně zpěnil a vášeň moje dlouho dřímající mi v choré srdce všecky jedy vlila. Ó kéž by – mluvte ústa moje smělá –
se tahy tváře, blahý úsměv lící zaměnit chtěly smrti na anděla! Pak vyprosil bych polibek si jeden, ten poslední, tak významný a dlouhý,
v něj vydechnul bych lásky svojí éden, v něj peklo svojí rozvášněné touhy. Však darmo volám – bůh ví, kde dlíš v dáli... kolem mne noc... mé květy oprchaly –
jak miloval bych! tys jen obraz pouhý!
Cookies on Poetry Cove