Čí štětec ztopen v lesklé barvy duhy zde vykouzlil ten obličej tak drahý? snad umělce duch vzlét nad zemské luhy a ponořený v krásy věčné zdroje
zde nastínil ty nebes vábné tahy, ten mír andělský, tužbu bez úkoje i věčné lásky úsměv sladkoblahý! Vlas bohatý na skráně hustě splývá
i dál přes jemný ovál obličeje, lazúrné oko k nebesům se dívá, hned ohněm plá, a hned se něhou skvěje; labutí šíje v mírném hlavy sklonu
zdá chvěti se – snad touhou objímání, a s jemných tahů harmonie tónů v čarovné hudbě v duši mou se sklání. O bože, bože, zda to může býti,
by člověk mohl božství v obraz vlíti! Však ač je krásný tento obraz svatý, přec v mysli mistra nikdy nepostihl ideál jeho nikým nepojatý.
Ó kdyby stál přede mnou náhle živý, kterak se duší básníkovou mihl tak jemný, krásný a tak čarotklivý! Neb tak jsme lidé – co nám draho, svato,
to nad nebesa v lásce vynášíme, a lásku, jež nám v hloubi ňáder dříme, hned obléváme šumným rouchem tonů, hned barvou vznesem nad šarlat a zlato.
A tak i malíř v šťastné chvíli onu, jež v říši lásky život jeho svedla, mistrným štětcem změnil na Madonnu. Však při sám bůh! – ve prach by kleslo dláto
a málomocné verše básníkovy by zmlkly studem, úžasem a žalem, kdyby tak živá stanula zde náhle, jež tváře této byla ideálem.
O krásy této moře neobsáhlé, ten souzvuk míru, tahy andělovy ni verš, ni tón, ni barva nevysloví! Já znal jsem jednu – ve všech změnách žití
tkví její obraz duše ve hluboku, že, je-li láska, ta jest v jejím oku a je-li radost – z jejích tahů svítí, a je-li blaho – dýše s jejích retů;
a nadšení když tvého slábne příval, jen v loktech těch nabudeš síly k vzletu. A je-li víra – z toho čela září tak velebně, v nebeském roztoužení,
a v ráj-li věříš – plane v této tváři. A čím dál nyní v bolném zamyšlení bych v krásy toho obrazu se díval, tím krásnější a krásnější mi plane
obraz té duše drahé milované z těch blahých dob – pokud jsem šťastným býval! Ó čárovná ty dívko na obraze, jen obracuj ty jasné zřítelnice
k nebesům výš! – mé lásky není více i blaha mého strhány jsou hráze. Bouř života mi všecky květy sklála, tys nejdražší, ty’s byla poslední,
teď hrobu tma mé smysly obetkala a darmo ptáš se kdy se rozední! V madonnu tebe zbožný mistr změnil, bys vírou jeho rány konejšila,
však pohár žalů mých se mocně zpěnil, a vášeň moje dlouho dřímající mi v choré srdce všecky jedy vlila! O kéžby – mluvte ústa moje smělá –
se tahy tváře, blahý úsměv lící zaměnit chtěly smrti na anděla! Pak vyprosil bych polibek si jeden, ten poslední tak významný a dlouhý,
v něj vydychl bych lásky svojí éden, v něj výheň svoji rozvášněné touhy. Však darmo volám – bůh ví kde dlíš v dáli... kolem mne noc... mé květy oprchaly –
jak miloval bych! – tys jen obraz pouhý!
Cookies on Poetry Cove