Jsme malí před světem a malí jsme před losem,
před bratrem nejmenší, před Ruskem, kolosem.
Jen pohleď, tak se zdá, nás víc a víc se dálí,
co od severu k nám se děsný olbřím valí,
jenž Polsce zaryl již dráp do živého masa,
dnes po nás šilhá jen, leč v taji rukáv kasá,
kdy skočí, ví jen Bůh! Ach dumy Kollárovy!
Lze utěšiti se dnes nad vašimi slovy?
A komu zníte jen a komu zníte ještě?
A nepřátel kol víc. Ten nese klády, kleště,
ten hřeb a kladivo, ten oprátku a smyčku.
Proč, bože národů, nás nechals v pustou hříčku
všem větrům náhody, proč dals nám vstáti z hrobu?
Náš los jest Lazarův, cítíme starou mdlobu,
ji denně střásáme a tím jsme unaveni...
A nikde paprsku a nikde kůropění,
jen pořád šer a mrak a příšery a stíny...
A mlčky zaražen na bod zřím domoviny
na mapě Slávie, kde Rus, ten kolos líný,
se zdá nám unikat až k pólu severnímu
a kde svět vůkolní se tají v mlze, v dýmu,
a my jen ostrov jsme, před kterým šelmy leží
a klidně číhají, žhne zrak jim, srst se ježí
a tlapa vzpíná se... Zda dopadne? Kdy? Kdo ví?
Ach otců naděje! Ó věštby Kollárovy!