Já též měl svoji vesnu
a za tu vděčný jsem,
ta, kdykoli v sen klesnu,
mým táhne každým snem.
A budu jeseň míti
a zamyslím se tich,
co každý bude bíti
do větví prořidlých.
A uslyším smích zněti:
Je pravda, ten že květ?
Vždyť na uvadlé sněti
jen žlutých listů sled.
I zalkám v šeré nebe:
V své moci blesk mít jen
a zhroutit rázem sebe
od vrchu po kořen!