Já zřel ji také. Schvácený těžkým snem, jak Dante onu vedoucí v pekel týn, však tato byla uzavřena železnou závorou příštích časů.
I nápis zřel jsem, nemožno čísti jej, byl dýmem halen, slzami smazán byl, však stejně u ní jak u sestry v tísni se zástupy tiskly kolem.
Křik, vřava divá, rouhání, lání, pláč, tlesk dlaní, pěstí zaťatých burný vztek, kvil tichý bídných, zavržených, v zoufalý paian se nesly k hvězdám.
Však veřej stála bez hnutí v svorech svých, ať pěstí v krvi proletář do ní tlouk’, ať hasnul u ní žen vzdech, jehlou které si ruce své rozpíchaly.
Ať hloubkou dum svých myslitel sfingy spár chtěl pohnout – blázen! – k soucitu, – marný sen! Spár nepohnul se, dále třímal Oidipa hádanku, jež taj všeho.
A davy rostly peřejí času dál, jak písek mořský na břehu kupí se, jak špačků mračna v hustých davech v sítí když zapadnou podvečerem.
A byly smutné, znavené poutí zlou ty davy lidské, mrtvoly byly spíš, i kletbám došla síla, vzdoru rouhavý k odboji selhal jazyk.
Já ptal se v smutku: Jak to jen možná jest, to že jsou vnuci století, které kdys před všemi neslo velké světlo urvané s pochodně revoluce?
Tak sešlí, bídní, malátní, bez všech sil, tak zdráni žalem, schváceni v bídě zlé, tak unavení všemi hesly papoušků nestoudných, sov a mloků?
Tak papírových raket jim oheň zhas’, o doutnák pumy zavadiv plaše jen, a z všeho zbyly fráse, fráse, falešné pozlátko harlekýnů.
Však síly umřít, padnouti, není jim, vpřed síla dědů neznámá žena je, spád kladiv kyklopických z hlubin k osudí láká je budoucnosti.
V nich stará choutka Adama stále plá, ráj urvat ztracený dávno již, být aspoň lidmi, když ne bohy, v příšerném zápasu tmy a světla.
Ó bědné děti budoucna! Kam jen, kam se takto slepí řítíte v marný boj, své skládajíce kletby, slzy, u brány železné, neúprosné?
Co zříte za ní? Vyčkáte, v pláči až se tajuplná otevře, bude stát v ní anděl míru s palmou těchy, anebo zářící zjev snad Kristův?
Zda ruce svoje zbodané hřeby On nad vámi vztáhne šeptaje: Mír, jen mír! Sem pojďte, všichni unavení, sirotci, nešťastní, zoufající!?
Či nová hydra, šílenstvím zpuchlý zrak, v ní šklebná stane, hlásajíc nový boj a nový zápas, ozbrojená pancířem výzkumů bratrovraždy?
Vy lkáte v tísni, nehne se brána však, až rafij těžká orloje schýlí se. Ó Naděj aspoň budiž s vámi, poslední z Pandory skříně odkaz!
Té věřme aspoň tonoucí! Její lem si chytněm všickni! Nemožno, věku svár a duchů boje, hodny laurů, vyznět by mohly snad prázdným echem.
Tu Naděj aspoň, opustil Dante ji, u brány zástavou vztyčme my, jí silní projděm mhou a stíny alespoň o tuto buďme větší!
Cookies on Poetry Cove