Starý strýc přišel k nám z venkova
o svatém Janě do staré Prahy;
vše báseň bylo mu hotova,
až zrak měl plný nebeské vlahy.
Tich kolem vesel se rozhlížel,
pak jako ze sna usmál se trochu,
jed' málo, ob čas jen šeptem děl:
„Věř, rostem ještě, rosteme, hochu!“
Já v nitru musil mu přisvědčit,
ač skepse slova v hloubi mi tkvěla,
já plně dovedl ocenit,
čím jeho duše chvěla se celá.
S mou skepsí divně tak důvěra
při políbení míchá se v sny mé,
ač zbude námitka leckterá,
jež v taji na dně hluboko dříme.
V sled sobě řeknu si jak ten strýc:
Jen těš se, miluj, líbej dál, hochu,
kdo v boje víru dlí, neví nic,
však rostem každým polibkem trochu!