Vím, křivda jak se těžce zapomíná,
nás víc než jedna v duše hloubi řeže,
však msta a hněv jsou oři bez otěže
ze stájů ďábla a ne Hospodina.
Co platno doušky pekelného vína,
mstou zpíjet se, však slovy jen a v leže?
Co platen pomník z mramoru a spěže,
když lepším být je hruď i hlava líná?
Mstít staré křivdy chcem, však dejme ruku
na srdce dřív, zda máme v sobě síly
být mstiteli? Zda soudci být jsme hodni?
Ne! pravím klidně, dokud v nesouzvuku
a v nesvornosti mezi sebou šílí
a čest si vraždí vlastní bratři rodní.