V tichém klidu sbírat plody
zádumčivé jeseně,
chodit večer podle vody
líně hned a nadšeně,
klidně patřit ve shon lidský,
jak v rej stínů fantastický,
který táhne po stěně.
Zakouřit si, trochu zívnout,
trochu veršů mlsati,
hezké dívce v pozdrav kývnout
po mlčící souvrati,
která žene stáda domů,
vrabcům ve vrcholcích stromů
v hádce jich se vysmáti.
Nechat všecko, jak to běží,
s klidem filosofa zřít,
jak se v sporou kadeř sněží
a jak mizí apetit,
k mladších snaze, k mladší práci
hledět s vlídnou resignací,
rád jim v souhlas přisvědčit.
Nechť juž o tvém vlastním díle,
hádají se zmateně,
nechť i mlčí, z dlouhé chvíle
nechť je chválí nadšeně,
sbírat slední klásky chudé,
jim se těšit jest a bude
smutné právo jeseně!