Tu píseň opakuj! – mně tak jest milá, mých vášní jak by moře rozpoutané, i láska má, mé mládí promrhané, má poesie v ní se zrcadlila.
Tu píseň opakuj! A ona vstala; v svém bílém šatě, jenž jí vlál kol ramen, než dívce spíš se duchu podobala, jenž v noci nazved’ náhrobní svůj kámen.
A sedla k pianu a nad klávesy se jako motýl její ruka mihla, za písní její zpět má duše tíhla, já viděl domov, slyšel rodné lesy.
A ona hrála – Štěstí! sny! o mládí! Já viděl zase park ten zasmušilý, kde luny paprsk padá na kapradí, kde bříza s olší nad vrbu se chýlí,
kde za večerů noci červencové, tmou neproniklou propletených snětí, jak zlatý dešť roj třpytných brouků letí, kde porouchané sochy mramorové
v svých rukou drží staré, prázdné vásy, kam jeseň s deštěm svadlé listí hází, kde veverka se houpá na haluzi, květ čilimníků s květem bílých hlohů
kde splítá větve, by ti bránil v chůzi, kde zpívá pták a voní květ jen bohu, kde i ta srna, která je tu doma, jen bázlivě se blíží ke prameni,
kde v myšlénkách se bojíš pohnout rtoma, bys přírodu snad nevyrušil v snění, kde pevně věříš, při měsíčném světle že najada se k zřídlu plaše blíží,
i kapradí že zlatem hoří zkvětlé, a nebe s hvězdami se k zemi níží. – A ona hrála. Lásko! tuchy! klamy! Byl večer po bouři tak vonný, smavý;
na známé lávce seděli jsme sami, květ jasmínu se vinul jí kol hlavy, on vůní těžký, ona myšlénkami. A každý list se děšťnou vláhou lesknul,
vzduch jasný byl a rosa hrála v mechu, kdes v dálce smutně skalní holub stesknul. Já ruku její do svojí vzal v spěchu a prosil, svoje vlasy rozpuštěné
by nechala přes moji hlavu splývat, než hvězdný závoj noc nad námi sklene, bych směl se v její velké oko dívat, a prosil... Leč v tom divý ton a cizí
vpad’ v melodii – z dum jsem zvednul čelo. Jak v klavíru to děsně zahučelo! Kol zachvěla se jizba; strop i stěny jak srdce, když v něm každá naděj mizí.
To praskla struna. Píseň nedohrála a klesla zpět nakloníc hlavu v snění na bílou ruku, šat jí spadl s ramen, než dívce spíš se duchu podobala,
jenž spouští za sebou svůj hrobní kámen. Ji dojalo též prasklé struny chvění a mně tak bylo – ne jak struna pouhá, leč jak by mukou puklo – srdce ženy.
A stará ve mně vzbudila se touha a staré vzpomínky se nesly hlavou, jak jedno srdce vášní spornou vřavou se zachvělo a puklo v divé tísni,
jak tato struna pod mé lásky písní. Ó musila to býti píseň divá, že zachvělo se v bouřném jejím víru tvé útlé srdce, holubičko snivá,
a puklo jak ta struna na klavíru! Ó musila to býti píseň děsná, že letla za mnou k idealů výším, že mladosti mé zbudila mne ze sna,
že v pustých nocích svých ji posud slyším! Ó musila to býti píseň hrozná, že po letech mi slzy v oko nutí, že po letech v ní s hrůzou srdce pozná,
že klam jest vše a trud a zahynutí! Ó nyní chápu rozkoš Don Juana, ký ples ta srdce v objetí své lákat, a když jsou v prachu drze pošlapána,
jich stopy líbat, hořce pro ně plakat; ó nyní chápu, lože Marketčino když Faust uviděl, proč se zachvěl bázní, proč věčně kypí v duších lásky víno,
proč pod šedinou ještě srdce blázní! – Nad vášně potupou, vy holubice, hasnoucí hvězdy pošinuté z dráhy, ó srdce žen, vy citů popelnice,
vy zřídla plná útěchy a vláhy; vy smírčí oltářové našich hříchů, vy prasklé struny na klavíru boha, svět hodí vám jen halíř svého smíchu,
za vaši lásku pošlape vás noha. A vy jen jste ta oběť neustálá, jež v celém světě ku Pánu se vznáší, z vás také lásky žhoucí plamen sálá,
že neví bůh, jak zplatit lásku vaši! Tak snil můj duch a prasklé struny chvění v něm stále znělo trpkou beznadějí. – A ona? – hlavu na mne kladla v snění
a hořké slzy tekly přes tvář její...
Cookies on Poetry Cove