Tak jednou moci, Bože,
jen jednou, jedenkrát
vstát s lehkým srdcem z lože
a do polí se brát.
A vidět, skřivan letí,
se hrouží ve blankyt
a klesá v perel změti,
když dopěl, na pažit.
A cítit slunce hřáti,
tát v zlato na polích,
a klidně dál se bráti
tak bez výčitek, tich.
Čekanku, petrklíče
zřít podél cesty kvést,
jiného nemít chtíče
než to, co věčným jest.
Svou duši promítnouti
v přírody život, ruch,
jak vlna lehce plouti
dál v zakletý ten kruh.
Kde „jest“ a „není“ mizí,
kde pouze trvání
svou věrnou peruť ryzí
nad snícím uklání.
A vidět bolest svoji,
jak z žil všech odtéká,
zřít v konec všemu boji,
co štěstí člověka!