Moře zeleně a květu
od Žižkova ku Petřínu!
Jako zázrak jiných světů
leží Praha v strání klínu.
Jak labutě mraky v letu
nad ní běží, tak že leží
v jasu chvíli, chvíli v stínu.
Rozeznáváš hlohu kytky,
sněžné kupy akacií,
v kaštanových květů zbytky
zlatý čilimník se vpíjí,
staré větve, mladé snítky,
stromy, keře v jasu, šeře
kol zdí květný věnec svijí.
Rudé střechy a zdi siné
smějí se v té směsi tónů,
jíž se stříbrem řeka vine
skrze zlaté páry clonu.
Chmurné báně, věže stinné
v slunci chvatem vzplanou zlatem,
výsknou ústy sterých zvonů!
S pohnutím zřím k Tobě, matko!
vnořen o Tvé slávě ve sny,
jak tu sníš, ach, žel jen krátko
trvají ty hody Vesny!
Byť i krátko, přec je sladko
zřít, jak svítí jas a žití,
na tvých vráskách úsměv plesný.
A jako v květ symbolicky
teď se šatíš, vidět v duchu,
kam jen dosáhne věk lidský,
v jiskření hlav, páží v ruchu,
v štěstí rozkvětu tě vždycky,
v písni ptačí, jež se tlačí
vítězně mi zevšad k sluchu!