Po břehu kráčel jsem, den šerý, ztmělý...
tam strhanou hráz znovu naváželi.
Loď těžká, nemotorná za provazy
a řetězy k té jata byla hrázi;
přes úzká prkna, zřícením jež hrozí,
jež dosti vratké podpíraly kozy,
na kolečkách byl dovážen sem kámen,
a vzmachem svalnatých a silných ramen
v ráz dolů svržen, hráz kde protržena.
Jak výstřel opáčila lomu stěna
ten kolečka zvrat každý v těžkém hřmotu.
Bez kazajk muži, skráň i prsa v potu
vždy k lodi vraceli se, s novou tíží
zpět jeli a zas nový náklad hříží
se v trhlinu té pobořené hráze,
chví prkna se i kozy v rovnováze,
loď ani zpola vyprázněná není.
A znova kol zní ruch a třesk a hřmění,
jak v řeku hrubé kamení se hrne.
Sem kladivo! Sem rýči, a sem drne,
vše ucpat skuliny! To tuhá práce,
než pískem všecko zasypáno hladce
a ztmeleno, by z jara ve vln jeku
zas mohlo vzdorovati bouří vzteku.
Má noha až tu za rok kráčet bude,
rmen uzřím zde, slzičky kvítko rudé,
much bzukot uslyším a včel ruch plesný
a nepomyslím víc, ký zápas děsný
tu člověk s živly podniká a stále,
než urve vlnám každou píď i skále,
než na ně vítěznou svou stopu vtlačí.
Co mžikem poboří spár vlny dračí,
dny práce stojí, námahy a potu.
A já jsem chápal lásku ku životu,
jež tím jen trvá, vytrvat že umí.
Mně novou hudbou stará řeka šumí,
a dělníkům v jich hrubé práce ruchu
já tisknul dlaně mozolité v duchu.