Ten pochopí tě, komu poušť je žití,
tak jednotvárné všecko, kdy den ke dni
se šine bezvýznamný, prázdný, všední,
kde v písku škeblí pár mdlým leskem svítí.
Ó chudičké dnů našich všecko kvítí!
Ó cesty nocí, jež se stále nední,
kde vášně, beduini zdraní, bědní,
již couvají, když na svůj lup se řítí,
kde stanu plachtami nám vítr třese,
a hvězdy zří k nám lhostejně a líně,
kdy nové jitro včerejší den celý.
Že Jerusalem kdes, nám v sluch se nese.
Co platen nám, stín sedneš na ruině,
než stihneš jej, mdlý, sám a umrtvělý...