Budiž bouřným pozdraveno plesem proudné Labe, zlatá žílo Čech, ať se vineš hvozdy, skalin tesem, nivou žírnou, přes brunatný mech,
budiž zdrávo! Luzné tvoje vlny šumí bájí a pohádek plny kolem hradů, vesnic, samot, měst; ať juž v olších modrým kmitneš okem,
ať se nivou valíš búrným tokem, kraje šperk jsi a zrcadlo hvězd! Jako obři mlžní zakuklenci kolébku tvou střeží kol a kol
v malebném svých vzpjatých štítů věnci, pochmúrný kde dumá Sedmidol. Tamo sbíráš vírné vody slapy, v nichž kdy slunce zlatý hrot svůj stápí,
tančí duhy květným hávem niv, kapky tvé jsou slzy Krakonoše, v trávu rozsypané perlí koše z jeho ořů větrem zdutých hřív!
Letem orla v plesném tanci plyneš středem sosen, vážných borovic, jak sen země chaty tiché mineš, práhy jejich líbáš stříbrem kštic.
Hory posledním jak ve pozdravu níží se a mizí ve dálavu, lučin smaragd kypí se všech stran; nových zřídel vlna k tobě chvátá,
na břehu co klasů tříseň zlatá vlní se jak žírný ocean! Báje rajský pták svá rozpjal křídla, šumné, drahé Labe, nad tebou;
otců zkazka svatá tvoje zřídla světila své krásy velebou! Svatý odkaz, duma tvoje zněla, Truta dlaň když rozpřáhla se smělá
s mlatem proti sani běsící. Ó kéž vln tvých šlehne píseň junná, věštíc vítězství co zlatá struna ve nynějších bojů směsici!
Věncem lučin obklopen kde dřímá Králové Dvůr, noho, pouť svou stav; úcta s bázní varyto mé jímá, slova jindy vírná jako splav
teď se tlumí, bohu žalováno! Tam kde vlasti drahé slavné ráno vítal zpěvu Zábojova hlas, po staletích o drahou řeč matky,
o píď země každou, o zpěv sladký dlužno vnukům vcházet ve zápas! Přehluš, Labe, přehluš vln svých hněvem děsný boj ten, k jihu dál mne nes,
města Dobroslava vlídným zjevem nad hradby kde střech a věží směs kyne vážně; tisíc upomínek v hrudi vře, se splítá v pestrý vínek,
přítomnosti nezkalí je rmut. V pravo, v levo kraje luzné krásy... Ó jen šumte, šumte, zlaté klasy, České země zlatý zde jest prut!
Však proč oráč náhle nad svým pluhem v písni veselé se zastavil? Na bojišti, ve zápasu tuhém zlatý zrn déšť z krve se mu lil,
z krve dětí, ztichni, zvěsti stará! Celá zem proč není dcerou jara? Kdo ji žene v zášť, kdo sije krev? Musí pluh na bílé zarýt kosti,
musí vzpomínkou se v minulosti stavět v hrdle smích a na rtu zpěv? Dále s Labem spěj a zjasni líce, rosa vláhy skane na úhor,
by vzplál květem. Šedé Kunětice juž se noří vážně nad obzor! Ňadro dme se, slza v oku víří! Ducha, srdce bohatýr, náš Jiří,
všady nechal stopy kroků svých; o něm pěje vlna a list keře, nad střechami chat se o něm beře svatá pověst z časů krásnějších.
Jeho jménem zvučí Poděbrady, jeho srdcem cítí pozdní vnuk, v změti bojů, útoků a zrady v česká srdce každý míří luk,
v české hlavy každý meč se zdvíhá: Poděbrade, kéž tvůj zjev se míhá nad námi, ó dej nám věčně pít české síly, statečnosti kalich!
Ó kéž v bojích děsných, neustálých jmeno tvé nám ochranný je štít! V zadumání co se ztrácí temně duch, jímž zmítá divých citů spor,
z dálky duní cos a chví se země, pozdrav mrtvých je to z Kuten Hor! Třesou v hlubinách se šachty staré, z nich se valem rojí stíny charé,
jedni v ruce kalich, druzí kříž, dumy z Kaňku poslední vzdech zmírá, a noc kvačí křídlem netopýra – avšak s nocí jitro chvátá blíž!
Tvoje jitro, vlasti, matko drahá, kdy jen zrosí luhu tvého lem, kdy na šiji odvěkého vraha vstoupíš, blesky v očích, andělem?
Naděje, ty lákáš vždy a znova, v tebe splývá píseň Vácslavova, a z chat českých roste v jeden proud, roste z místa, kde padnul sklán bratem,
roste bouří, vichřicí a chvatem: Ty nám nedáš, nedáš zahynout! Nechť i záští vlna výše stříká, mohútněji zní ten duchů zpěv,
v odvet jemu bouří od Mělníka z paty Řipu, Karlových kde rév granát svítí, nové hromné sloky, Labe, v tvoje zmohutnělé toky,
až se ohlasem jich třese břeh! Žijem přece, třeba nechť jak ptenci pod ostřížem, v malebných hor věnci budem věčně žíti, kde žil Čech!
Cookies on Poetry Cove