Jak horník nesa kahan za svým pasem do hlubin země stoupá, z temných bání by z trosek prasvěta a spousty štěrku na světlo vynes’ jiskru s třpytným jasem
drahého kovu, v umném zpracování jež zářila by ve korunním šperku; a nedbá tmy, ni srázné dolů dráhy, ni otravného dechu zhoubných plynů,
ni proudů tajných hukotu kdes v stínu, ni potu na šíji a skráni, za světlem kahance své zářné snahy dál spěje bez únavy, nezná léčí,
jež zlobný skřetů podzemních král strojí, až přes vír nebezpečí v mozolné dlani třímá kořist svoji: Tys, mistře, od prvních všech mládí vznětů
byl kovkopem ve historie báních a neustal’s, až na zmučených skráních tvé matky zaplál v nejryzejším květu lesk velké, slavné její minulosti!
Jak badatel ze snůšky vetchých kostí a málo znatelných jen otisků pravěké fauny staré světy křísí, tká zlomky v celek, trhliny pak tmelí,
je vtipem tu, tam obrazností mísí, až v prvotního tvaru záblysku se objeví jich rysy a pomalu svět pohřben vstane celý;
Ty z nepatrných zlomků zniklých zvěstí jsi stkal nám celou velebáseň o zašlých dobách, s pádným mlatem v pěsti, Tys roztrh’ těžké clony hrubou třáseň,
kam Minulost se halí žárlivě, že zříme dědy svoje v pravém světle, jak o víru se přeli horlivě, jak milovali, válčili a pili,
se pro myšlenky volnost slavně bili, ať v pláni bojem holé, v nivě zkvetlé, ať s krve kalichem či s číší vína. Jak „mezi proudy“ tužeb dob svých stáli,
o země píď, o světy pravd se rvali s tou silou, kterou věk náš zapomíná, že čtením duše líná z pout vybaví se mdloby moderní,
že oko zaplá, ruka v pěst se spíná matnému vnuku, v mlze večerní jenž potácí se, že vzplá nadšením skrz vozů dunění a bitev hrom a dým.
Ať proudy po světě se rozlily ve svitu obrovité hranice tam z břehu Kostnice, ať básnili pak snivé idylly
z dob ujařmených panského jha tíhou, ať písní křísili nás nebo knihou, Tys otevřel jich mohyly a v světle plném rosy slitování
Tys vínek života jim stkal kol skrání; ty velebné a tklivé postavy že bližší jsou dnes trnoucímu vnuku, jenž vidí, sen jich mlhavý
jak tělem stal se zvolna, ruka v ruku jak v řetěz pevným spínaly se svorem, jenž silou českou spjat i českým vzdorem. Co v duchu našich dějin nesmrtelné,
vše zachytilo Tvoje péro dělné: chat poesii i s paláců leskem, pastušky dudy s bitev hromotřeskem, vzdech elegie z emigranta hrudi,
čím srdce naše bouří se a trudí, čím jásá, čím se kruší, čím se chvěje, to všecko zpět se leje z Tvých knih nám v chabé a malátné mozky
jak láva, jejíž oheň promění po letech mízu v révě v nápoj božský a tento v prsou v nadšení! Jak hora, která roste vzdáleností
ve zraku chodce, zvlášť když večer mroucí jí hodí na bedra nach červánkový, tak roste význam práce budoucností. Dnes těžko vyznačiti slovy,
co velkého jest v současníků práci, co jako obelisk se v slunci stkvoucí před námi zvedá a se v mraky ztrácí. Však na Tvém díle český zrak vždy prodlí
jak na horách, k nimž Hindu v zanícení zrak zvedá a se dojat modlí, zře pouti své i snů svých vyplnění. Let práce třicet! – Padesát let žití!
Kde plnou dlaní vzíti to nevadnoucí kvítí, jež sluší skráni Tvé? – Jen v díle Tvém a v tom vědomí, že nebylo snem,
po čem Jsi ruku vzpjal ve tužbách mládí: Tys vrátil skvost nám, který věky ztracen a jehož cenu nikdo nenahradí, Tvým umem vynesen, Tvým srdcem zlacen
plá v ryzí kráse, a nechť časy pádí, nechť mění se vkus těkavého davu, vždy ozáří v svém jasu, a jak osvítil dávnou naši slávu,
náš vrchol síly, pád i probuzení, vše boje minulých i dnešních časů se v slávy paprsk na Tvém čele změní, neb láskou pěstěn byl a láskou zrál.
Dík! šeptáme. – Ty v odvet pravíš: Dál! Dík! Ideal Tvůj nebyl marným snem, jdem za Tebou. – Ty pravíš: Proti všem!
Cookies on Poetry Cove