Tak často umdleni a plni klamů, sporů
jak hvězda padáme s blankytu svého snění,
co zatím nad námi jak jitro na obzoru
stál anděl vykoupení.
Tak často poutníku, jenž mdlobou, žízní schvácen
o skálu klopýtá, ve tmavém, pustém hvozdě
se pramen objeví, červánků třísní zlacen,
však běda – jest juž pozdě!
A lásky bohatství, s nímž tak mnoho svět spoří,
ač duše planoucí a rty jsou mukou němy,
to stéká častokrát na hrob ve marném hoři
slznými krůpějemi.