On vyšel z rána. Hvězdy sotva bledly,
z dna údolí se první páry zvedly
a rosa ještě svěží v trávě hrála.
Jak samet nádech noci nesla skála,
kde netřesk smál se. On byl síly plný,
chtěl hory přejít a chtěl brázdit vlny,
moh zmoci vše, hlad s žízní doved snésti,
a málo ptal se, jestli na rozcestí
sloup kynul v pravou nebo v levou stranu.
Děl k sobě: Kráčím, věřím, doufám, planu.
Chci dojít k cíli a jdu k němu z dáli!
Než dořek, cítil, jak to slunce pálí,
a cítil na své tváři potu znoje.
A nikde chatrče a nikde zdroje.
I pravil k sobě: Třeba čekat ještě,
než naděješ se, přijde sprcha deště,
a mezi stromy kdesi skryta, tobě
se zjeví chata v podvečerní době.
A šel zas dál a slunce přes poledne
se přehouplo, kraj, který oko shlédne,
byl dlouhý, pustý, prázdný, osamělý.
Kdes na západu se jen mraky tměly
jak podivných měst mečety a báně.
On musí k nim přes nekonečné pláně...
snad přece dojde... Dnes ne, sotva zítra.
A zatím lehá slunce zlatá mitra
kams v písek pouště, kdesi šakal zavyl.
Teď poslední juž naděje se zbavil.
Kol rozhled se... jak démant nebe bylo,
zkad tisíc paprsků se světlých lilo,
tak třpytných, chladných... Cítil ten chlad v duši,
chlad těch, kdo vládnou, nezná jich, však tuší.
Leh klidně na rtech s povzdechem: Co mohu?
a poručil se noci, tmám a Bohu!