Šel sto mil zpátky, až se jednou octnul u kostelíka; kolem louka zkvetlá se táhla k obzoru, před chrámem lípa, na které bílí holubi a včely,
a vůně, písní, jak to v jaře bývá. Víc nepoznal chrám rodný svojí vísky, leh’ pod lípu a usnul. Viděl toto: Přes louku žluťáky jak zlatem zkvetlou
šel bílý stín, a útlé, vonné květy pod krokem jeho ani neshýbaly své zlaté hlavy (jak dí starý básník) a přišel k němu, nad ním stál a plakal.
On hlavu zved’ a poznal svoji sestru. „Proč pláčeš, duše, co je ti, tys v ráji, či pláčeš nade mnou?“ – „Já nejsem v ráji, ty mýlíš se.“ – „Hle, na ňadrech máš rány,
i s hlavy tobě teče stružka krve, co znamená to? nerozumím tomu, vždyť odešlas jak vánek v podjesení.“ Stín smutně hlavu sklonil. – „Ty se mýlíš,
však poslyš a pak věrně zvěstuj lidem. Jest jiný život nežli váš, a jiné jsou jeho zákony, ten posud žiji a nejsem v ráji. Víte, co je život?
Vám zjevna pouze malá částka jeho, již vidíte, a tou soudíte celý. Však život z bezdna vyšlý v bezdno musí se celý vrátit; poslyš, abys chápal.
Je v boží radě určen každý život a každý splnění by svého došel, byť nehody a nemoci neb vraždy neb vlastní ruky smělost nepřetrhly
to pásmo jeho tkané věčným bojem. Dím přetrhly – však to jest špatné slovo; neb dál se snuje život, i když smrtí vám u konce se jeví. Pomni na to.
Dál rozvíjí se pestré jeho pásmo, o kterém nevíte; co býti mělo, co stát se mělo pozděj, všecko přijde, vše zažít musí duše vyšlá z těla,
kde, neváží, jak, to jest její úkol. A teprve, když vše se vyplnilo, co k životu ji víže, když vše celkem, vše urovnáno a zladěno v souzvuk,
když není výčitky a není hlodu a není ztráty, předtuchy a bolu, pak teprv čisté duše spějí k nebi, kamž dojdou všecky. Mně se rovněž děje.
Tys zabil toho, jejž jsem milovala, tím ukvapils mou smrt, však neušetřils mne všeho, co jsem měla prožít v světě. Viz rány na mých ňadrech, na mé skráni,
a kdybys moh’ v mou duši nahlédnouti, pak zděsilo by teprv se tvé srdce. Dál za hrobem jsem žila celý život, vše cítila, co cítit uloženo,
tu zrádu od toho, jejž milovala jsem v mladosti, a tyto těžké rány, z nichž zeje hrůza mého utrpení. Od skutečných ran tys mne vysvobodil,
však neušla jsem přec jim v onom žití, jež neznáte vy a jež netušíte. Vy často přetrháte násilnictvím to věčné pásmo, na oko však pouze,
dál lidské drama vždy se odehraje, a víc v něm mrtvých nežli živých trpí. Jak vysvětliti jinak bídu světa, jak odplatu? Proč bez trestu a v pýše
se podlost nadýmá a pravda v blátě? Kde slzy sirotků se v perly změní? Kam šly ty milliony těžkých vzdechů, jež slyší ave večerního zvonu?
Kde cíl by měly všecky lidské touhy, tak velké v bytosti své a tak oku vždy nemožné, vždy dálné vyplnění? Jak mohla by, rci, láska míti konce,
jež pojí srdce démantovým poutem, jež bojovati musí a jež často před vaším zrakem končí pláčem, krví? Ký smysl měly by ty milliony
všech duší dětských, jež s jeviště světa hned mizí, sotva pozdraví zář světla? Co bylo by z nich? Přemýšlej a poznáš, že dál se spřádá celé lidské žití,
a z něho to, co nazýváte život, jest louky kus, kam právě slunce svítí, a ostatní, co před tím a co po tom, jest zahaleno jak ta louka v stínu.
Ó pochop to a nebudeš víc hledat, kde pochovaný dřímá svatý Patrik, a poznáš, kterak vaše činy v světě, žár vášní vašich, vaše poblouzení,
a vaše šílenství, před věčným soudem jsou stínů hrou – jeť vina pouze v srdci, dál nejde její hrot, vše dál se snuje, jak mělo být, hrob tomu nezabrání.“
Cookies on Poetry Cove