Lid na kolenou ležel, zvony zněly,
dým kadidla se vznášel jako oblak,
a v zlaté říze kněz povznášel vzhůru
tu reliquii svatou. S pláčem náhle
se zvednul žebrák z prachu, dral se napřed,
a v chvíli, kněz kdy žehnal celý zástup,
se dotknul ostatků, však v mžiku skácel
se do prachu, jak uštknut byl by zmijí.
Bez účinku se dotknul svaté ruky.
Lid rozbouřený hučel jako moře,
a rytíř zvolal: „Ustup, lotře, zrádce,
kýs větší hřích tvou duši bídnou tíží,
jejž nechceš říci, vari, prchni odsud!
Bůh opustil tě; psy, s nimiž on líhal,
jej vyštvete, a vy jej kamenujte!“
A v slzách poutník potácel se dále,
lid kamení naň házel, a psi vyli
a hnali jej co zvěř; pln bláta, prachu,
on utíkal, pak ani nešel dále,
a myslil, bude tisíckráte lépe,
když utlukou mne. Ráno přišel k sobě,
zved’ s bolestí se, k nejbližší vsi kráčel,
a děti utíkaly, jak jej zřely;
a děvčátko jen jedno, zlatovlasé,
to při obědě pravilo své matce:
„Když na louce jsme z rána sobě hrály,
šel okolo nás, maminko, Pán Ježíš,
pln slin a krve, jak je v chrámu obraz
na šátku Veroniky – hle tu právě.“
Leč matka pospíšila zavřít dvéře,
a dítě plakalo a on šel dále.