Roh zazvučel a most se spustil dolů.
Ve sále hojně vyzdobeném zbrojí
nad šachovnicí dumal starý rytíř,
u nohou jeho ležel poutník, slzy
mu tekly s tváří, jak s hor jarní sněhy
se řinou roztavené. Plakal dlouho,
a rytíř stále mlčky trval v dumách.
Pak skráně zved’, zakroutil šedou hlavou.
„To nejde snadno, brachu, jak si myslíš,
jen jednou za rok svatý Patrik lidu
se ukazuje z dálky, na kolenou
jej celý zástup s pláčem očekává,
a žehná se, když ostatky kněz třímá
nad hlavou v dýmu kadidla a v bouři
všech zvonů jásajících. S tebou soucit
však cítím; chceš-li, počkej do jeseně.
Sám uznáš však, pod hradu svého krovem
že vraha nesmím hostit, vyvol sobě:
buď ve věži, jež sama stojí v lese,
vol obydlí, neb v psinci na podhradí.“
– „Dík, pane, veliká jest moje vina,
buď rovněž velké moje pokoření,
jdu do psince.“
Pět měsíců tam strávil,
psů snášel puch a hmyz a zuby žravé,
a sluhů biče a též drsné lání,
jed’ pouze to, co nechaly mu šelmy,
a zhubeněl a celý zarost’ vousem,
a shrbnul jako v pralese kleč nízká;
leč těšil se, že brzy v podjesení
mu přijde spásy den a zoře jitra.