Louč rozsvítil a zatkl nad balvanem,
jenž stolem byl, a jal se vypravovat:
„Stál druhdy chrám na skále proti moři,
byl chudičký, před ním jen lípa stála,
však v oltáři byl zazděn svatý Patrik,
a vůně sladká kol se lila proudy.
Byl v stříbře zasazen a drahokamy
plál oblek jeho, vnadidlo to velké
pro mořské lupiče, jenž pustošili
břeh chudý v okolí; i přišli v noci,
chrám rozbili a uloupili rakev
a prchli s ní. Pán hradu sousedního
se pustil za nimi, však marná honba.
Tu jednou z rána na komnaty prahu,
když vycházel, zřel rytíř ruku ležet,
od páže uťatou a šatu prostou;
jak přišla tam? Kdo dovedl to říci?
To jistě ruka světce, myslil rytíř,
již lupiči, zbavivše drahokamů,
na posměch pohodili před mým prahem.
A zbožně zved’ ji, slavném ve průvodu
ji v hradní kapli kázal uložiti.
Vstaň časně z jitra, večer dojdeš k cíli,
a klekni před rytířem, pros jej snažně,
by dovolil ti tknout se svaté ruky:
jeť nekonečné boží smilování
a zdroje lásky tekou v stejné míře
jak slzy hříšníkův.“
Pak lehli na mech,
jim do snů řvala zvěř a vítr kvílil.