Na skále kostel byl a před ním lípa;
ta plna bílých holubů a vůně,
a kostel plný zbožných duší. Davem
lid hrnul se tam, v šeré zpovědnici
kněz šedý seděl; v němém žalu muži
a s pláčem ženy spěly před soud boha
a slovem kněze odpuštění boží
hned slétalo a hned zas odlétalo
dle zásluhy, dle lítosti, pták rajský.
A venku skvěl se azur v jarní kráse
a velká louka byla kvítím zkvetlá,
a ve koruně staré, vetché lípy
dav holubů jak z polospaní broukal
a včely bzučely.
Kdos kráčí blíže,
a bleskem holubi juž slétli s lípy
a rozletli se plaše na vše strany
a za nimi vše listí opadalo,
a po zemi ve každém květu svadlém
moh’ viděti jsi ležet mrtvou včelu.
Muž vešel v chrám, dřevěné sloupy jeho
hned praskaly a dlažba bortila se,
neb dole mrtví v rakvích obraceli
se zděšením – lid ustupoval před ním.
A hříšník před knězem pad’ na kolena
a zvolal: „Otče, já jsem spáchal vraždu.“
V tom kdosi křik’ a bílá holubice
pod klenbou chrámu teskně bila křídly,
ven vyletěla za sestrami svými,
jež hosty bývaly té staré lípy.