Měl mladší sestru. Jak na břehu řeky
vykvétá lilije, tak ona kvetla
mu před zrakem; tak čistá duše její,
jak studánka ve hvozdě pod balvany,
kam chodí pít jen zabloudilé ptáče,
jak zářná prška rosy před svítáním,
jež leží v trávě. V celém domě zvonil
smích její roven hrdliččímu zpěvu.
On miloval ji snad víc nežli sestru,
vzalť z matky náručí, když umírala,
ji v svatý odkaz, pilně ošetřoval
hry její, přes vodu ji často nosil,
a večer vyprávěl jí staré zvěsti
při žhavém krbu, až skolíbal spánek
tu její zlatou hlavu usmívavou.
Dech poslední on lovil s jejích retů
a první vítal na úsvitě z rána.
Tak rostla před ním jako boží zázrak,
on ani nevšim’ si, že z děcka panna,
a stalo se, co vždy se státi musí:
on poznal vše, až jednou z rána pravil
(den v jeseni byl, okna plna slzí
nočního deště, v krbu vítr úpěl)
a v jeho hlase byly všecky boje
dnů zoufalých a nocí beze spánku.
„Ty miluješ, já vím, tvá ústa v noci
tvým byla zrádcem, nevím, kdo ten šťastný,
vím jedině, že umře.“ Jako cizí
pak odešel a ona zbyla v slzách:
tu útěchu jen ženám přálo nebe.