Na letním bytě. Vůně, ticho, chlad. V své myšlénky se vhroužíš milerád, jak práce tobě půjde ráz a ráz; tím malým Davidem zlý obr čas
jak skácen bude, než se naděješ! Nuž rychle k dílu, pokud sám jsi, spěš! Již kniha otevřena, péro v ruce. V tom přede dveřmi zaznělo cos prudce,
rve uši to a trhá o závod, zlý nesouzvuk jak střeček již mne bod’ a tónů falešných bezpoutá strž se valí, kvíká, piští o přítrž.
Nahlédnu z okna – bludní šumaři zde stojí v kruhu, těla komáři, na stranu čapky v nástroje své dují a v taktu hlavou vážně přikyvují.
To má být „Prodaná“? I k čertu jděte! A prásknu dveřmi sytý vřavy kleté a péro letí v kout a za ním kniha. A nepřestanou... Mého hněvu tíha
však náhle taje zvolna v duši mojí. Jak ty o chleba kus v zlém boji stojí, k tvé hrají zábavě, ne jistě k svojí. I jim to jistě rozkoš žádná není
od bytu k bytu v klarinety pískat, dnes, zítra, ráno, večer, bez umdlení se smyčcem ohánět a v buben třískat a s ošumělým svitkem starých not
vybírat groš tu, tam pár starých bot. A přesvědčeni jsou, že dobře hrají, a šťastni, když si život vydělají. Však básník věru ani myslitel
jich není lepší, mní, že tvoří světy, že pot a vrásky unavených čel svou prací stíní edenskými květy, a zatím, lovec po pravdě a kráse,
jen ku obtíži jiným namáhá se. I jeho koncert není vždycky ryzí a leckdy se to přepodivně motá, v klid občana to melodie cizí
a mnohdy mnohá vypadne též nota, však velkopansky ždá on prominutí a zpupně ještě dlaně v potlesk nutí. Ať hrají! – Šumaře jsem obdaroval
a péro s knihou pro ten den již schoval.
Cookies on Poetry Cove