Den chmurný byl, jdu pralesem,
má stezka v dol se točí,
tu kynulo mi náhle vstříc
dvé jasnomodrých očí.
Dívka se mihla houštinou
tak jako laňka bílá,
již ku pramenu z náruče
pustila lesní víla.
Ó buď ten úsměv požehnán,
on z pustin kouzlí ráje,
jím osvěžena mysl má,
jím srdce v písních taje!
A ptáků zpěv i každý strom
s květoucí ratolestí,
i kvítek v mechu hlásá mi:
Zde musíš najít štěstí!