Ku balvanu si sedli eremiti
a ruce, oči vzhůru k Pánu vzpjali,
by nasytil je, a v tom mezi skály
se havran snáší, jenž je denně sytí.
Chléb ve zobáku, s oblohy se řítí,
i vzali jej a vespol požehnali,
a lámali a dávali a brali,
a modlitbou se vděk jim v srdci nítí.
My rovněž, eremiti ideálu,
prosíme o chléb v strádání a žalu,
bušíme darmo v srdcí tvrdou skálu.
Však čím víc šlehá k nebi duší plamen,
čím svět chcem tisknout v rozpětí svých ramen,
tím v úděl tvrdší dostáváme kámen.