Čím to, že vždy jest hlubší účin jich?
Dech přes ně Smrti šel, jak ukončena,
a v stopách jeho rostla jejich cena,
být autor živ, snad stihnul by je smích.
Neb lhostejnost – teď pro vždycky že ztich’,
tu mluví hlasem, před nímž chví se změna,
snad tím, že koketa – Smrt – vždyť je žena!
se dotkla stran těch čerstvě básněných.
A přec to jedno nám, když „morituri“
se pozdravujem ve areně žití,
vše posmrtné jest – pozděj nebo dřív...
Na sochu, obraz, knihu beze chmury
jak na mrtvého dílo uč se zříti,
a budeš jistě k živým spravedliv.