Obětoval bohům denně, kdy již nikdo nevěřil, v času rychloleté změně úpadek jich neměřil.
O poledni v svatoháji zaplál jeho žertvy žár, on žil stále jako v báji, kolem starý div a čár.
Dole pod ním despotický, neúprosný řádil čas, nový bůh, a slul duch lidský, stoletými kmeny třás.
Na stěženě kácel sosny, jilmy na pražce svých drah, setřel s kvítí i pel rosný, stará krása na márách!
Ale z jeho strže denně povznášel se k nebi dým, v času rychloleté změně on si zůstal vždycky svým.
Na obětním na kameni olej týž a med a krev, v starých dubů zašumění zaleh tentýž chvalozpěv!
Však i skála pod ním puká, z hloubi zní to jako hrom, mozolnatá hrubá ruka mramorný tam našla lom.
Staré buky v pád se chýlí dynamitem, sekerou, zlekané dál ptactvo pílí zmlklých hvozdů nádherou.
Železný oř jiskry hází, v ticho noční padne třesk, dým se na květ lesní sází, země chví se, kvil a stesk!
Dole nová města rostou, pastýř, stádo – báj a sen! Avšak v jeho duši prostou nepad řev a hluk a sten.
S myslí klidnou každodenně uchystal svou žertvu zas, v času rychloleté změně mohutnější byl než čas.
Vysílen, až chorý v smrti na poslední žertvu kles, sekery co rána drtí jeho oltář, skalný tes.
Zemřel dříve, nezasažen slední ranou nových dob, zemřel stejně velký, blažen, zemřel volný a ne rob.
V prosaické době naší, co pod strání duní vlak, divíš se, proč tam se vznáší vždy sloup dýmu do oblak?
Řekneš, výpary to země tak se nesou v mlází, klest. Echem ze skal zní to temně: Ne! To duše žrece jest!
Cookies on Poetry Cove