„S hvězd zlatý prach na křídla naše kane, dál nemůžem, zde démantová skála vše objímá, můj miláčku a pane!“ A Laura jako velká zoře plála,
a Francesco se díval v mraků šeř, kde v hloubi samá slunce kolovala; pak na ty skály, na nichž mnohý keř plál edenskými poupaty a svítil,
a na ni zas, jež matka, choť a dceř, jež vše mu byla, pro niž všecko cítil. Jak druhdy s jejím jménem v písni hrál, teď její úsměv jako poupě chytil
a jakby rozdech růži, jen se smál a pravil zvolna: ,Ještě výše, drahá, a výše zas a výše, k Bohu dál!‘ „Když tedy chceš“ – a jemně už se zdráhá,
a tísní křídel andělských dál zas šla cesta jejich. Kam zrak zpilý sahá, tam květy barev sterých, třpyt a jas, šli z moře vůně v moře světla spolu
a v moře tónů mísili svůj hlas. A byli květy dva na jednom stvolu a perly dvě ve jedné škeble uchu, a jedny rty u mystického stolu.
A nesli se jak chmýří davem duchů, kam anděl křídlo, pevně kladli nohu, však bez hmoty v tom safirovém vzduchu. A měli poznání a vůle vlohu,
co jeden chtěl, to oba chtěli přec a jedním dechem lkali: Výše k Bohu! A křídla kde se spletla u věnec, on zastavil se, bylo mu tak blaze
jak orlu, úzkou jenž opustiv klec hřmít může vesmírem na volné dráze, k ní sklonil se a pravil: ,Jako pýří, hleď, v mhu se tratí ony skalné hráze!‘
Jak v jeseni, když vítr v astrách hýří a unáší jich pestrobarvý háv, že samá květná tříseň vzduchem víří: Tak opozděných andělů zde dav
se ještě vzduchem nes’ – však zanik’ v páře a vstříc jim kynul světla proud a splav. A kol nich rostla záře, záře, záře! ,Rci, duše drahá, bydlí tam juž bůh?‘
on ptá se blahem roznícené tváře výš pozvedaje. „Ano, snů a tuch ten věčný cíl tam bydlí, brzy nám se zjeví, až vzplá blesky celý vzduch.“
,A v onom světla bydlí sám a sám?‘ „Ne, miláčku, Smrt u nohou mu sedí a tiše patří v náruč hvězdným tmám.“ ,Jak, Smrt? Mne lekáš svojí odpovědí.‘
A ona: „Je to jako v žití tady, Smrt s Žitím z kosmu kolébky vstříc hledí, Smrt s Žitím spřádají vše světa řády.“ A nežli domluvila, obklíčily
je kolem světla zlaté vodopády. A z nich zjev kráčel vstříc jim velký, bílý a kynul palmou. ,Rci, to Smrt je snad, z té věru malý strach se v duši chýlí.
To není hrozný přelud, není kat, děs lidstva, Hellenská báj tak ji snila.‘ A ona s úsměvem všech rajských vnad: „Tvá píseň,“ děla, „tak ji proměnila!“
Cookies on Poetry Cove