To zajisté je tenké jako nit,
to zajisté jest uzounké jak vlásek,
co rozlišuje naše nebýt – být,
v čem propast lidských i zvířecích lásek.
Kde začíná, co život jmenujem,
kde přestává to? Jak a čím kdo stvořen,
co vůle ví a duše tuší snem,
kde rozchází se živý – uschlý kořen?
Jak vejce Kolumbovo je ten taj,
jenž poslední se zdá být a je prvý.
Hloub ke dnu jen, ať spadne maska, báj,
je pouze život v nervech, svalstvu, v krvi!
Strom vidím nádherně se rozkládat,
jak roste, dýchá, kvete, voní, žije,
zřím jeho vznik a vzrůst a uzřím pád –
Proč stíhá člověka jen utopie?
Syn hmoty jak strom život žije týž,
zří v azur, sycen kořenů svých mízou,
tam prvky všeho jsou, čím roste výš;
chceš lepším být pod lidství svého řízou?
Buď jak ten strom a vždy to dobře tak,
měj vzrůst a list, měj květ a plod a zpěvy!
Jak’s vznik’, tak zhyň, vždy volný jako pták,
jak strom, jenž o posledních tajích neví.