Jdeš dlouho žitím, vyptáváš se darmo
té sfingy, která vesmír v spárech drží,
nač celá hra, co skryto v této strži,
jež sluje věčnost? Neseš dál své jarmo,
až stařec jsi, jenž se jak jíva třese.
Tu slituje se přec ta sfinga děsná,
a než tě vrhne v smrti pouta těsná,
když neodpoví – aspoň usměje se.
A proto u starců ten úsměv němý,
ten souzvuk zdánlivý, to dlouhé snění;
to předtucha je, když ne rozluštění,
když naděj v ráj ne, aspoň soucit k zemi.