Den jarní nesly stromy v haluzích,
jen budky špačků prázdny byly ještě;
sníh poslední se vpíjel do cest rýh
a v zrcádkách tál březnového deště.
Cos měkkého se neslo ve vzduchu,
jak předzvěst vesny, klidu, usmíření,
a z jezu bouřícího výbuchu,
a z vlhkých jehněd, mokrých v zamlžení.
Jdem mezi stromy, v kroku každičkém
se upomínka dojemná hned budí,
zvon s vížky zámku doznívá až sem,
a skoro mraznou výčitkou až studí.
A řeka hučí v jara předtuše,
že veselý a nový život vstane,
zem celou skryjí květů loktuše
a nová naděj i nad hroby vzplane!
Jen na platánech pávi hýkají
pod záclonami průsvitnými stromů,
ti cítí to, jich skřeky říkají,
že pán jich více nevrátí se domů.