Noc překvapila bleskem cestující. Před nimi polozasypána čněla sfinx ohromná. Do daleka poušť zela, lev ob čas táhlým řevem volal lvici.
I zastavili. Hladové jich zvíře si bodlák hledalo, jenž v poušti zkvétá. Nad zemí spící táhla světů četa; vzpjal Orion své hvězdné rámě k Lýře.
A Váhy klesly v azur černotmavý, v němž chvílemi to tichým bleskem vzplálo a shaslo zas; a stínů tisíc hrálo se valíc jako kštice s dívčí hlavy.
Muž uleh’ k oslu, v plášť zahaliv lebku, a žena s děckem na práh modly sedla, šat rozpjala, k rtům dítěte prs zvedla. To dítě mělo sfingu za kolébku.
A žena unavena spala taky. Noc kráčela kol, poušť se temně třásla pod jejím krokem. Mnohá hvězda shasla jak dlouhým pláčem oslepené zraky.
A Orion ved’ stádo hvězd svých domů, pruh oranžový pustiny lem zlatil, a pasoucí se gazely strach schvátil, lvi řvali, jdouce pít, jak hukot hromů.
A pak se začlo zvolna rozednívat. Na prsech sfingy zbudilo se dítě prs matky hledajíc, však okamžitě pláč zatajilo – sfinga začla zpívat.
A zpívala ta socha Memnonova, harf edenských v tom jemné chvění hrálo, a dítě s usmíváním naslouchalo v svůj domov hledíc. – Zvuky tály v slova:
„Den zemi vrací se a rosa květu. Ty, malý poutníku na ňadrech mojich, buď vítán, tebou v spásy věčné zdrojích přec lidstvo okřeje, mír vzejde světu.
Ó rozžehnej se klidně se svým rájem; dát lidstvu pokoj, štěstí, je ráj větší. Spěj na smrt, na kříž, v zlo a nebezpečí, dej světlo všem, ty kolébaný tajem!
Ó noci, noci, odhrň clonu temnou! Buď světlo! Světlo! Aleluja pěju. Dnes naposledy slunci vstříc se chvěju, však jistě celé lidstvo zpívá se mnou!“
I stichla sfinx a nad poušť slunce vzplálo a Josef zbudil se i jeho žena, i divili se oba, ozářena proč děcka tvář, proč tak se usmívalo.
Cookies on Poetry Cove