Chtěl znovu začátek své nové písně
si tiše připomenout v tomto přítmí
můj plachý rozmar – shledával jsem rhytmy
a slova, před chvílí jež sladce zněla.
Však zmizela, má ústa oněměla.
Cos dýchalo z těch větví hloubi šeré
jak minulost a jako plíseň hrobu;
jak výčitka se cosi z ňader dere,
vše svěžest prchá, odvaha se ztrácí.
Mně zdá se, jako by kol stichli ptáci,
jak hlouběj stoupal v mrazivou bych kobu,
kde v rakvích řadou poupata jak svěží
vše lepší city mého nitra leží.
Když pamět selhala, já v knihu sáhnul
a vytáh napsanou tu píseň svoji
a k buku omšenému hloub se nahnul,
kde sukem vyraženým díra zela,
v níž sváté listí se a plíseň rojí,
kam dosáhnul jsem, tam jsem ruku vztáhnul,
v kmen dutý pochoval jsem ve hluboku
tu sladkou, jásající, jarní sloku,
pak ohlédl se plaše na vše strany
a prchl odsud a nestanul dříve,
tak upomínky ostnem v dálku štvaný,
až plné slunce vítězné a živé
mi hodilo v tvář všecky svoje jasy,
až ucítil jsem, že k svým právům hlásí
se život, skutečnost v své honbě divé –
však spolu též, jak zvlhnuly mé řasy.