To bylo kouzlem jara, kdy vše svítí
ve svěžesti a jase, v slunci skály
se rozpláčí, až s vrásek jim se řítí
strž perel, jako by se v slzách smály;
ve suchém listí kdy od lonské zimy
fialka voní, petrklíč se blýská,
sní v mechu podléštka a střemcha nízká
se zachví ob čas vzdechy tajemnými,
déšť bílých kvítků střásá na skaliska;
žežhulka v stráni, v hvozdě doupnák stýská.
Kdy kaštanová, dlouhá alej stmělá
je posypaná květným pýřím celá,
při průvodech jak božího je Těla.
To bylo kouzlem jara v blahé tuše,
kdy zas mi píseň lásky tryskla z duše;
tak sama přišla, prostá, nevolána
a svěžest dýchala jak svlačec z rána,
když celý otevřen je plný rosy.
Jak oko holubice, které prosí,
tak zřela na mne, tak mne proměnila
tou vůní, jež se z kalíšku jí lila,
že duše zase jednou šťastna byla!
A jako v dobách minulých já říkal
ji zbožně si, zrak obraceje k zemi,
mír každým slovem v duši hlouběj vnikal,
já šťasten byl, neb já byl smířen s všemi
tou písní malou, nehledanou, prostou,
že byl jsem jist, pod keřů haluzemi
vše fialky že z mého srdce rostou.