V této otevřené stěně
chvíli stojí udiveně.
Don Juan vstal neprodleně.
„Pekla dřív, teď z ráje zjev,
vítej, kdo jsi? přelud pouhý?
Jak tě zdobí světla prouhy,
řek’ bych, vtělení mé touhy
že jsi, nejkrásnější z děv!
Don Juan jsem, na smrt čekám,
z ruky tvé bych vzal ji, klekám,
v tom však slyším žití zpěv.