S plamenným tak pravil okem,
odešel pak vážným krokem,
skříply dvéře, deště tokem
okna zněla, stenal krov.
Dlouhé ticho; v trapném snění
Don Juan a v zamyšlení
seděl, v žilách ohně vření,
v mozku led a v údech kov,
seděl sám jak přelud pouhý,
bez myšlénky, citu, touhy,
bez povzdechu, beze slov.