Hle, v jitra procitnutí jak zlaté klasů moře rosou ranní pod větru dechem vlní se a sklání! Tu kapky rosy v hravém spánku hnutí
z řas klasů zlatých v květy chrpy kanou a v záři slunce drahokamy vzplanou, až jiskrami se třpytí pole žitné. Tu svorně s včelou motýl k němu lítne
a pod mezí, kde roste jetel bílý, se v tiché hudbě cvrček nezastaví; a větřík tady skokem každou chvílí rozhoupá nejdřív květ koukolu tmavý,
pak něco šeptne klasům, a juž zase pláň celá v hravé písni kolébá se. A tak to chodí po celý čas leta; tu zraje klas a vedle svlačec zkvétá,
a volné pole oba k zrůstu mají a na vzájem se svorně objímají. Pak přijdou žně – tu země svátek slaví, svůj boží hod, a ke všem lidem praví:
„Sem k stolu mému! Otvírám své dlaně, v nichž tají se roh požehnání Páně; co člověk dal mi, dvojnásob mu vracím a ze všeho ni zrnka neutrácím;
však za to chci, u jedné lásky stolu by s chudým boháč svorně jedli spolu, a tam, kde moje láska hody strojí, by všichni lidé byli bratři svoji!
Ó pojďte všickni obtíženi vedrem se občerstviti na mém stolu štědrém; zde svatý chléb svůj lámu a všem dávám, a svornou láskou všem jej požehnávám.
Hle, to můj chléb a věčně, bez ustání, chci vítati vás k svému přijímání!“ Tak mluví bůh v ní k lidem každým rokem. Však slyší člověk? – Pole posečeno,
co zbylo na něm, to jest chudých věno. Ó smutné věno! Za mnou žena bledá do sporé kytky zbylé klasy hledá. A když na kraji pole octnula se
a s těžkým vzdechem po posledním klase juž třesoucí se ruku vztáhnout chtěla – v tom nad hlavou jí peruť zašuměla a černý pták jí náhle k nohoum slítnul,
před zrakem jejím poslední klas chytnul a v zrychlený let roztáh’ svoje křídla... Klas poslední! Hle, sotva že jej zhlídla, jest vyrván jí! – Já stanul zamyšlený;
zrak můj se v blankyt za tím ptákem díval a v podivných snů a myšlenek příval se ponořil hned duch můj rozechvěný. Já viděl zase člověka stát v boji
o život s přírodou, v němž neobstojí. Já viděl v temné lůno budoucnosti, kde tato země na své hrudi živné ni člověka, ni zvíře nepohostí,
kde „boj o bytí“ – toto heslo divné, jímž mají lidstvu nové kynout doby, kolébky jeho proměňuje v hroby. Já viděl lidstvo bloudit v směsi jedné
na různých cestách bez plachty a vesla, já slyšel jeho pláč v tmě neprůhledné, když víra, naděj’, síla jeho klesla, já viděl, v boji o život jak lítém
i tělo bratra bylo jemu štítem. Ten hrozný boj! – Jak vybojován bude? Hleď na nebe červánků krví rudé, jak lidstvu cestou ku záhubě svítí!
Slyš větrů kvil i moře vlnobití! Viz člověka, jenž stále pochybuje a marně hledá cesty k vykoupení! Co doba naše chce? kam pluje?
kdo odpoví? – Zde utuchne i snění, jen věčně živá naděj’ vypravuje: že šťastnější kdys přijde pokolení, jemuž se splní báje zlatých časů,
že jednou stařec kříž vyorá v pláni a Kristu kolem rozbodaných skrání namísto trní vplete věnec – z klasů...
Cookies on Poetry Cove