Až člověk předsudky, jež hrdě nese
dnes na bedrách svých, klidně ve prach střese,
až zboří všecky víry dětské ráje
a ucho k tepnám přírody až skloní
na její ruch a kolot naslouchaje,
jak v prázdnou číš se dívat bude do ní,
až podmaní svět celý kol a kol:
zda zkrotí odvěký v svém nitru bol?
Až zkrotí živly, že jak psi mu k noze
se stulí lízajíce jeho prach,
až lítat bude ve větrném voze,
až vina s hrůzou budou na marách,
až spadnou pouta s mozolitých rukou,
jež marně dnes o vrata ráje tlukou,
zda v bastill trosky a zda v chrámů dým
přec nebude stín minulosti s ním?
Zda vědomí, že pouze vlastní prací
si dobyl svět a toužený svůj eden,
mu dostačí ku tiché resignaci,
že bludištěm byl divným dlouho veden,
by svoje nic v pozlátko pýchy halil,
zda hořké jádro pravdy snese pak?
Zda vědy mok, jejž v pohár sobě nalil,
svým děsným prázdnem nezkalí mu zrak,
až pozná, že se nadějí jen šálil?
Ó jistě illusí všech na hřbitovu
své všecky staré modly vzkřísí znovu!