Do mlhy, v kterou den chtěl se juž schýlit, jak z jihu zlatý sen pozdrav tvůj přilít’.
Sluneční chycen svit v oranžů žáry, ze sadů Hesperid edenské dary!
Ohnivé jak tvůj rým, jímž síla, něha zázračným bohatstvím tryská a šlehá!
Plné a šťavnaté v nich many zdroje, sladké jak bohaté přátelství tvoje!
A já se zamyslil nad tvojím vzkazem, do blahých mládí chvil spěchal jsem rázem.
V čas, kdy ve vlasti tvé hostem jsem býval, a první písně své v bouři jsem zpíval.
Ve snu tvůj zemský ráj viděl jsem zase, zjevení, přelud, báj, v lesku a kráse!
Ty řady topolů, réva jež splítá, pak strmou Vignolu, jak za ní svítá.
Řečiště Panaru v sta struh se tříští a v slunce požáru hadem se blýští.
A v dáli Apennin lesnaté svahy, sladký chlad, šumný stín, noc plnou vláhy!
Jásavý cikad skřek a pole s rýží, v křích tance světlošek, šer když se blíží.
Pak tesy srázných skal, písčité lomy, zkad prv jsem poslouchal, moře, tvé hromy!
Livornský maják plát v srdce jsem cítil, který tak častokrát do snů mi svítil!
Korsiky okraje v modrých vln tísni, obrysy Capraje s rybáků písní!
Ve plachet bílý tlum duše se pletla, jak ptáci hejna dum hlavou mi letla.
Kdy cizí ke všemu, v bouři a noci přilnul jsem k Dantemu tak jako k otci.
Dál a dál touhy vzruch křídla svá zvedal, vlasti tvé zříti pruh osud mi nedal.
V snách jsem jen pospíchal ke stráním Aetny a slyšel v moře žal satyrů fletny.
Hellady teplý dech cítil jsem v hrudi, kterým i na hrobech jaro se budí!
Ó sílo tajemná prvních těch zpěvů, s přírodou vzájemná v lásce a hněvu!
Ó klidné večery! ó noci hvězdné! sny plné nádhery, hlubiny bezdné!
Ó sladká závrati, již nedá osud, jak nám ji uchvátí: Cítím vás posud!
Ze zlatých plodů tvých jak z plné číše nadšení, mládí, smích na mne zas dýše!
Sladce a zlehýnka, než srdce tuší, tklivá tvá vzpomínka padla mi v duši.
Ač doma šťastný jsem, přec v sladké muce v dál, moře přívalem tisknu ti ruce!
Cookies on Poetry Cove