Sám s družinou svých snů jde básník světem.
Co věřit a v co doufat? – Není duchů.
Vzduch andělů se nezachvívá letem,
jen padající listí zní mu v sluchu.
Mha nesplývá víc na postavy stinné,
jež Makbethovi zastoupily cestu,
pahýlem suchý strom lhostejně hyne,
gnom s kahancem se neobjeví v klestu.
Svět prázdný jest a pod sobectví maskou
se tají cit a chlad probíhá kosti,
a duše chví se těžkou nad otázkou:
V čem je tvá poesie, budoucnosti?
Je v ruce pilné, jež svůj osud tvoří,
je v křídle dějin, které vichrem letí,
je v lesů hukotu a bouři moří,
je v lásce žen a ve úsměvu dětí;
je ve všem, co se hlásí ku životu,
je v číši, z které nadšení žár tryská,
je v svalu ruky, ve vrásce a potu,
kde ret se líbá, kde se ruka stiská;
je v slze, která přes tvář bledou splývá,
je v svatém hněvu, v touze po volnosti,
ba je v té bázni, s níž tvá duše snivá
se nechce sříci cetek minulosti.
Však dolů s nimi, bez soucitu dolů!
to vetchý háv, juž časy přes něj spěly;
však z lidské práce, radosti a bolu
ti tryskne pravá báseň – člověk celý!