Pan Sibo křik’, bod oře ze vší síly,
Trh’ uzdou, klel a zas jej hladil chvíli,
leč darmo – z místa oř se nehýbal;
jen zádumčivě sklonil krásnou hlavu,
dnes plnou skvostných per a v zlatohlavu,
a plaše kolem zřel, jakby se bál.
I bodal Sibo znova jej, až na zem
krev v kapkách tekla, potom skočil rázem,
vzal za uzdu a vésti sám jej chtěl;
však marná práce, kůň šel as pět kroků
a náhle, jakby splašen v bujném skoku,
zpět skočil, frkal a se chvěl.