Tu Sibo vzpomněl si na hrozbu gnomů;
zří kolem: vskutku listím keřů, stromů
sta škodolibých, sivých očí plá,
a ostrý smích zní na vše strany kolem.
Co dělat? Hněvem, nenávistí, bolem
byl unaven a jeho ruka mdlá,
a klidně vzdor juž přemoh’ jeho hoře,
pěsť zaťal, opřel se o sedlo oře
před hradem, jenž byl jeho štěstí hrob.
Tam zase trub a bubnů břeskné zvuky,
a nový křik; – ó jaké vystál muky!
a zas ten výsměch plný zlob.