Před Hildy hradem za svítání stáli,
a kde se cesty pod ním křižovaly,
tam rychle kořen zakopali v zem;
na místo, odkud nejlíp vidět bylo
na pole turnaje, nechť přes tvář lilo
se unavení potu ručejem;
než vyšlo slunce, dokonali práci,
a jako hvězda za hvězdou se ztrácí,
tak rychle vespolek se ztratili.
Ten pod kámen vklouz’, ten pod zkvetlý šípek,
list tomu stačil, tomu hroudy cípek,
jen oči jejich svítily.