Však myšlenka, že sličná Hilda zítra
má jeho být, zas všecky chmury nitra
mu zaplašila jako zázrakem;
byl klidný zas – co zloba skřítků jemu?
měl zítra patřiti v tvář slunci svému
na svého žití nebi bezmrakém.
Zas pohár zved’ – však nový hlahol trouby
mu padl v sluch i strachem v srdce hloubi;
leč klidně zří a k dveřím zamíří:
v nich objevil se herold v zlatohlavu,
před Sibem v úctě uklonil svou hlavu
a podal psaní rytíři.